Jméno

Dům Laurentových, časné letní ráno

Stála u okna salonu, když ho uviděla.

Henri. Po třech letech. Šel po protější straně ulice, klobouk posunutý do čela, a mířil k městu, jako by nikdy neodjel — jako by ty tři roky byly jen jediné dlouhé odpoledne.

Isabela se nepohnula. Měla pošetilý pocit, že kdyby jen mrkla, zmizí.

Tak ty ses vrátil, pomyslela si. A nikomu ses neobtěžoval to říct.

Ruka jí sklouzla z okenního rámu. Tělo se rozhodlo dřív než ona. Než stačila zvážit jediné z pravidel, kterými se řídil celý její den, byla u dveří, rukavičky v hrsti, dech rychlý a mělký, jako by už běžela.

Venku bylo ráno ještě chladné a ulice skoro prázdná. Zahlédla ho kus před sebou — záda, ramena, chůzi, kterou by poznala mezi tisíci. Zpomalila. Nesmí to vypadat, že pospíchá. Nesmí to vypadat vůbec nijak, jen jako že se dáma prochází ranním vzduchem, úplnou náhodou týmž směrem.

Náhodou, pomyslela si a málem se zasmála. Náhoda byla jediné, co jí mravy dovolovaly. Tři roky se učila čekat, mlčet a tvářit se, že netouží po ničem. Teď tu dovednost obrátila naruby a strojila náhody jako jiní úklady.

Šla za ním celou cestu do města a po celou dobu mezi nimi držela stejných pár kroků. Bylo to směšné a věděla to. Mladá dáma, sama, krade se ranní ulicí za mužem jako jeho stín. Kdyby ji tak viděla matka. Kdyby ji tak viděl kdokoli.

Ale zastavit se nedokázala. Tři roky se dívala na zavřený dům naproti. Teď se ten dům konečně otevřel a vyšel z něj on, živý, na dosah — a ona nehodlala čekat, až ho ulice zase pohltí.

Dohonila ho až ve městě, u stánku s novinami. Zastavil se a probíral se ranními listy. Isabela zpomalila, nadechla se, nasadila tu lehkou, nezúčastněnou tvář, kterou tak dobře uměla — a přistoupila ke stánku z druhé strany, jako by tam ze všech míst na světě musela být právě teď.

Sklonila se nad noviny. Písmena jí plavala před očima; nepřečetla z nich ani slovo.

„Ó.“ Zvedla hlavu, jako by ho právě objevila. „Jaká to šťastná náhoda, pane sousede.“

Znělo to falešně. Slyšela to sama a horko jí vystoupilo až ke kořínkům vlasů. Celé sis to nacvičila, a stejně ti to ujede jako školačce.

Nadzvedl klobouk. Pohled mu na okamžik spočinul na její tváři a pak zdvořile uhnul stranou.

„Slečno… odpusťte.“ Zaváhal. „Připomněla byste mi své ctěné jméno?“

Jméno.

To slovo ji zasáhlo přesně tam, kde to nejmíň čekala. Celá ta léta, ty společné dětské hry, věnečky vpletené do vlasů — a on stojí proti ní a ptá se, jak se jmenuje. Sevřela rukavičky, až ji zabolely klouby. Léta jsme si hráli u fontány. A ty se ptáš na jméno.

Donutila se k úsměvu — tomu lehkému, bezvadnému, který matka pokládala za jedinou pravou ozdobu dámy.

„Isabela,“ řekla. „Isabela Laurentová. Bydlíme přece naproti sobě. Od dětství.“

Vyslovila to klidně a celou dobu přitom číhala, jestli mu to jméno něco udělá.

Něco mu přeběhlo přes tvář.

„Isabela?“ Naklonil hlavu, jako by si to jméno zkoušel na jazyku. „To jste vy? Odpusťte mi to — byl jsem léta pryč na studiích práv a vrátil se teprve minulý týden. Vy jste se mezitím…“ Odmlčel se. „Vy jste vyrostla do krásy. To je ale náhoda, že se potkáváme zrovna takhle.“

Vyrostla do krásy.

Ta tři slova jí projela jako teplo. Tak přece. Přece sis všiml. Sklopila oči k novinám, aby v nich nevyčetl, co v ní ta slova natropila. Zároveň jí ale v hlavě uvázlo něco jiného, ostřejšího. Minulý týden. Byl celý týden doma, jen přes ulici — a ona o tom neměla tušení. Kolikrát za těch sedm dní stála zbytečně u okna a hlídala dům, ve kterém už dávno byl?

„Vrátil jste se nadobro?“ zeptala se, jen aby řekla něco, co ji neprozradí.

„Zatím bydlím u rodičů. Ale možná se časem budu stěhovat za prací.“ Pokrčil rameny, jako by mluvil o počasí.

Ta slova ji bodla dřív, než pochopila proč. Sotva ses vrátil, a už mluvíš o tom, že zase odejdeš. Ruka jí vyletěla vpřed — a včas klesla zpátky k boku. Dáma nesahá po cizím muži uprostřed ulice. Spolkla tu paniku a obrátila ji ve zdvořilost.

„Jistě,“ řekla. „Muž vašeho vzdělání má před sebou mnoho možností.“

„To bych netvrdil.“ Skoro se zasmál. „Zatím přede mnou leží hlavně kupa spisů a přísný principál.“

Řekl to lehce, ale Isabela zaslechla i to, co neřekl — jak málo pevně zatím stojí, mladý člověk, který si své místo na světě teprve vydobývá a nesmí přitom klopýtnout.

Naklonil hlavu a zadíval se na ni pozorněji, jako by teprve teď skládal tu dospělou tvář s děvčátkem, které si pamatoval.

„Odjížděl jsem, když jste byla ještě dítě. Kolik vám vlastně —“ Zarazil se. „Odpusťte. Na věk se dámy neptáme. I když se známe od kolíbky.“

„Je mi devatenáct.“

„Devatenáct.“ Zopakoval to, jako by ta léta v duchu přepočítával. Pak se mu kolem očí objevil úsměv. „Víte, co se mi teď vybavilo? Jak jsem vám kdysi upletl věneček. Ani už nevím, k jaké to bylo příležitosti.“

Musela se zachytit okraje stánku.

Na okamžik byla zase v té zahradě. Tráva, voda padající do kamenné mísy, jeho dětské prsty, jak proplétají žluté květy. Rodiny se tehdy navštěvovaly a děti si hrály, dokud je někdo nezavolal ke stolu. Tehdy se přetvařovat nemusela. Tehdy ještě nevěděla, že se to jednou bude muset naučit.

„K mým třináctým narozeninám,“ řekla tiše. „Povídal jste, že princezny nosí koruny, ale že pampelišky jsou hezčí než zlato.“

Nepověděla mu, že ten věneček má dosud. Vysušený, vylisovaný mezi stránkami knihy básní, kterou otvírá každý večer. Že je to nejcennější věc, jakou má. Některá přiznání si dáma nechává pro sebe — a tohle jediné by ji prozradilo celou.

„Pampelišky jsou hezčí než zlato.“ Potřásl hlavou. „To jsem říkal? Inu, na kluka, co si hrál na básníka, to nebylo špatné.“ Rozhlédl se. „Jdete domů? Máme stejnou cestu. Dovolíte, abych vás doprovodil? Předpokládám, že nemáte doprovod.“

Zaváhala, jestli má přiznat, že je venku sama. „Vyšla jsem si jen na chvilku.“ Věděla přesně, co by tomu řekla společnost. Neprovdaná dáma a svobodný muž, sami na ulici — klepy by se rozběhly jako oheň suchou strání. „Je to jen kousek cesty,“ dodala. „Známe se odjakživa, tak snad by nikomu nevadilo, že —“

„To je přece naprosto v pořádku.“ Nabídl jí to s takovou samozřejmostí, že se málem zastyděla za vlastní rozpaky. „Vždyť bydlíme naproti sobě. Předám vás paní matce a bude to.“

Předám vás paní matce. Jako doporučený balík, pomyslela si. A přece šla.

Vraceli se z města spolu. Zprvu mlčeli. Isabela slyšela jeho kroky vedle svých, o něco delší, a přistihla se, jak ten svůj nenápadně prodlužuje, aby šli stejně. Hledala, čím to ticho vyplnit, a nenašla nic chytřejšího než počasí.

„Je krásné ráno,“ řekla. „Nebe je dnes celé modré.“

Jako tvoje oči, dodala v duchu — a hned se za tu myšlenku okřikla.

Čím víc se blížili k domovu, tím tišší ulicí šli. Hluk města za nimi slábl, dlažba přešla v širší a klidnější, vroubenou předzahrádkami a ploty zahrad. Tady se znal každý s každým a každý se mohl dívat z okna. Ten pocit Isabela znala líp než kdo jiný — sama u takového okna prostála tři roky.

Zakopla o vystouplý kámen v dlažbě a bezděky se zachytila jeho předloktí. Pustila ho, jako by sáhla na rozžhavená kamna.

„Promiňte. Jsem nešikovná.“

„Ne — to já se omlouvám.“ Zastavil se. Než nabídl rámě, koutkem oka mrkl po ulici, kdo je vidí, a teprve pak nadzvedl ohnutou paži. „Smím?“

I ty počítáš, kdo se dívá, napadlo ji. Dívala se na ten rukáv jako na něco, nač nemá právo. V hlavě jí matčin hlas odříkával všechna pravidla naráz. Ta paže ale byla blíž než kterýkoli z jejích snů za poslední tři roky.

Položila na ni prsty — lehce, aby snad nepoznal, jak se jí chvějí. Sukno kabátu hřálo skrz rukavičku. Pod ním cítila pevné teplo jeho paže a musela se přemáhat, aby se o ně neopřela víc, než slušnost dovolovala.

„Lidé se budou dívat,“ řekla. A nepustila.

Ať se dívají, projelo jí hlavou. Zítra ať mě pomlouvá celé město. Tahle chvíle je moje.

Ušli pár kroků takhle spojení. Cítila pod prsty, jak jde — pevně, klidně — a snažila se ten pocit uložit do paměti, dokud trvá, protože dobře věděla, jak krátce vydrží. Proti nim přešla nějaká paní, změřila si je od klobouku k lemu sukně a beze slova pokračovala dál. Isabele ztuhla ramena. On jen nepatrně přidal do kroku.

„Když nad tím tak přemýšlím,“ ozval se po chvíli, „je vlastně dobře, že jsme vyrůstali spolu. Příbuzný — nebo skoro příbuzný — smí dámu doprovodit i bez gardedámy, a nikdo nad tím obočí nezvedne. Beru to tak, že jsem vám tak trochu za staršího bratra.“

Bratr.

Z celé té rozumné věty jí v hlavě uvázlo jediné slovo. Že jí tím vlastně podává štít proti řečem, jí v tu chvíli vůbec nedošlo. Tak takhle mě vidíš. Jako sestru. Odvrátila tvář ke stromům u cesty, aby v ní nic nevyčetl. Po všech těch nocích. Po všem, co jsem si o tobě netroufla ani pomyslet.

„Ovšem,“ řekla. „Jako bratr.“

To slovo jí v ústech zhořklo. Připadalo jí nespravedlivé, že zrovna ono — nejnevinnější ze všech — ji dokáže ranit nejhloub.

„Smím se zeptat —“ Lehce si odkašlal. „Krouží kolem vás nějací nápadníci? Ne, odpusťte, to byla hloupá otázka. Kolem tak krásné dámy jistě ano.“

„Matka je zve.“ Slyšela, jak jí hlas tvrdne, a nedokázala s tím nic dělat. „Pan Beaumont. Má vlhké dlaně a dovede půl hodiny mluvit o počasí, aniž řekne jediné slovo, které by stálo za zapamatování. A pan Durand mluví jen o koních. Jednoho hřebce miluje tak oddaně, že by si měl vzít radši jeho než mě.“ Pokrčila rameny. „Matka je v jejich zvaní velmi horlivá.“

Skoro to znělo vesele. Jen ona slyšela tu hořkost vespod. Matka vážila každého z těch pánů jako kupec zboží — a ona, Isabela, u toho stála jako zboží.

„A žádný z nich vám nepadl do oka?“

„Žádný z nich není…“ Zarazila se. Jako ty, vykřiklo to v ní. Spolkla to.

„…dost bohatý?“ dořekl za ni ochotně.

Zastavila se tak prudce, že jí podpatek sklouzl po dlažbě.

Něco v ní — to pravé, schované, léta držené pod zámkem — zvedlo hlavu.

„Dost… bohatý?“