Setkání

Praha, říjnové ráno

Mlha se pomalu zvedala z dlažebních kostek Starého Města, když Tereza spěchala svou obvyklou trasou na fakultu. Ranní chlad jí štípal do tváří, ale sotva si toho všímala. V hlavě si přehrávala poznámky k dnešnímu semináři z trestního práva - a snažila se nemyslet na knihu, kterou včera četla až do tří do rána. Něco, co by spolubydlící určitě nepochopila.

Už z dálky však viděla, že něco není v pořádku. Před budovou fakulty se míhaly modré majáky, červenobílá páska se ve větru třepotala jako varování. Zpomalila krok, srdce se jí rozbušilo rychleji. Ne ze strachu - z toho podivného vzrušení, které vždycky cítila, když se dostala blízko k něčemu temnému, zakázanému. Okamžitě se za ten pocit zastyděla.

Na masivních dubových dveřích fakulty se leskl čerstvě nasprejovaný černý symbol – hvězda s osmi paprsky obklopená přerušenými kruhy. Sedm ostrých paprsků směřovalo ven z centra, ale osmý byl jen naznačený, nedokončený. Kolem se vinuly podivné úhlové znaky, které připomínaly zkreslenou hebrejštinu.

Tereza si zakryla ústa rukou. Ten symbol... ne, to musí být náhoda. Nemůže to být to, co si myslí.

Forenzní technici v bílých kombinézách se pohybovali kolem vstupních schodů metodicky, téměř rituálně. Tereza si všimla tmavé skvrny na dlažbě, kterou jeden z nich fotografoval.

"Tudy nesmíte, slečno," ozval se unavený hlas policisty hlídajícího pásku.

Přikývla, ale neodešla. Místo toho ustoupila ke kraji chodníku a předstírala, že si kontroluje mobil. Její pohled však klouzal po scéně a vstřebával každý detail. Neměla by tu být. Měla by jít pryč. Ale...

A pak ho spatřila - muže v tmavém kabátu, který stál stranou od ostatních. Bylo na něm něco jiného – způsob, jakým sledoval budovu, jako by viděl víc než jen fasádu. Komisař, uvědomila si. Ten pohled znala - viděla ho u sebe v zrcadle, když se vracela z knihovny s knihami, které si půjčovala z oddělení, kam studenti běžně nechodí.

Jejich pohledy se na okamžik setkaly a Tereza v žaludku pocítila podivný záchvěv. Nebyl to strach. Bylo to něco horšího - pocit, že vidí příliš mnoho. Že ví.

Přitahována neviditelnou silou udělala krok blíž k pásce.

"Slečno, brzděte, ano?"

Zastavila se uprostřed kroku. Jeho hlas byl drsný, unavený, ale pod tím tónem bylo něco ostražitého.

"Sem teď nesmíte, dejte si odchod, tady není nic k vidění!"

Tereza k němu zvedla oči - zblízka vypadal starší, než odhadovala, kolem čtyřiceti, s vráskami kolem očí, jež svědčily o příliš mnoha probdělých nocích. Takových nocí znala dost - když nemohla přestat číst, i když věděla, že by měla.

"Já... studuji tady," odpověděla tiše, ukázala studentskou kartu, kterou držela v ruce. Její hlas zněl klidně, ale srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, že to musí slyšet. "Práva, třetí ročník."

Neodešla. Místo toho udělala půl kroku zpět, ale zůstala stát, ruce nervózně svíraly popruh tašky přes rameno. Pohled jí znovu sklouzl k symbolu na dveřích.

"Ten znak..." začala a pak se zarazila, jako by si uvědomila, že mluví nahlas. Skousla si ret - gesto, které dělala vždycky, když byla nervózní. "Vypadá jako něco z Liber Null. Kniha o magii chaosu z osmdesátých let."

Okamžitě se v duchu proklela. Proč to řekla? Teď bude vypadat divně. Normální studentka práv by tohle neznala. Ale nedokázala si pomoct - když viděla něco, co souviselo se zločinem, s temnotou, její mozek se rozběhl na plné obrátky.

Vítr zvedl pramínek jejích tmavých vlasů a ona si ho zastrčila za ucho, gesto, které odhalilo nervózní třes jejích prstů. V ranním světle vypadala mladší než svých jednadvacet let, ale v jejích očích byla intenzita, která nepatřila běžné studentce. Byla tam zvědavost, kterou se snažila skrýt.

"Promiňte, já... já už půjdu," řekla, ale její nohy jako by byly přimrzlé k chodníku. Pohled jí znovu zabloudil k tmavé skvrně na dlažbě. Neměla by se ptát. Neměla by... "Někdo... někdo vypadl? Z okna?"

Otázka visela ve vzduchu mezi nimi jako pavučina.

"To je předmětem vyšetřování, o tom nemůžu mluvit."

Komisař si ji změřil pohledem, v koutku úst náznak pobavení.

"Nejste spíš novinářka s krycí historkou studentky?"

Tereza se téměř urazila.

"Každopádně, co jste to říkala - Liber Null? Víte, co by to mohlo znamenat?"

Zaváhal, jako by zvažoval svá slova.

"Možná byste nám tím mohla být užitečná, než tu jen tak překážet..."

Tereza lehce pokrčila nos. "Novinářka? Prosím vás. Novináři by nepoznali symbol magie chaosu, kdyby je kousl do zadku."

Okamžitě zrudla, uvědomila si, co právě řekla před cizím mužem. Před komisařem.

"Já... promiňte. To bylo..."

Odkašlala si a snažila se zachovat profesionální tón, i když cítila, jak jí hoří tváře.

"Liber Null je... je to text Petera Carrolla o magii chaosu. Okultní systém založený na představě, že víra je nástroj, ne cíl."

Když se dostala na známou půdu teorie, mluvila rychleji. Vždycky se tak schovávala za fakta, když byla nervózní.

"Ten symbol vypadá jako sigil - magický znak vytvořený k specifickému účelu. Ale je... pozměněný. Něco na něm není správně."

Jako by ji symbol přitahoval magnetem, přistoupila o krok blíž. Komisařův kabát voněl kávou, měla pocit, že ta vůně se jí usazuje v plicích.

"Užitečná?" zopakovala jeho slovo a poprvé se na něj přímo podívala. Měl unavené oči, ale bystré, takové, které viděly příliš mnoho. Polkla. "Já... mám doma knihy. O okultismu, symbolismu. Pro... pro seminární práci o rituálních vraždách v trestním právu."

To byla napůl pravda. Knihy měla, ale ne kvůli seminární práci.

Nervózně si pohrávala s knoflíkem na kabátě. "Můžu se podívat blíž? Na ten symbol? Možná bych poznala, odkud přesně je převzatý nebo co má znamenat."

Věděla, že by měla odejít, že se dostává příliš blízko k něčemu nebezpečnému. Ale právě to ji přitahovalo – pocit, že stojí na hraně propasti.

"To by rozhodně nešlo!"

Komisař zavrtěl hlavou, ale jeho výraz změkl.

"Ale dejte mi na sebe kontakt a my se vám ozveme, kdybychom ohledně toho měli nějaké otázky..."

Tereza cítila bodnutí zklamání, které se snažila skrýt. Samozřejmě že ji k místu činu nepustí. Byla naivní, že si to vůbec na okamžik myslela.

"Ano, jistě," řekla a začala se přehrabovat v tašce. Vytáhla zápisník - starý, kožený, s desítkami záložek čnějících mezi stránkami. Při tom jí vypadlo pero a skutálelo se k jeho nohám.

Oba se pro něj současně sehnuli. Jejich prsty se téměř dotkly na chladném asfaltu a Tereza ucukla, jako by se spálila. Komisař pero zvedl a podal jí ho. Na okamžik se jejich oči setkaly nečekaně blízko.

"Děkuji," zašeptala a rychle se narovnala.

Napsala své jméno a číslo na kus papíru, který vytrhla ze zápisníku. Tereza Marková. Její písmo bylo úhledné, ale poslední písmena se lehce chvěla.

"Tohle je... můj mobil," řekla a podávala mu papírek. Když ho bral, jejich prsty se na zlomek vteřiny dotkly. Jeho ruka byla teplá a drsná. "Jsem obvykle na fakultě nebo v knihovně. Národní knihovna, studovna ve třetím patře."

Proč mu to říkala? Neměl se přece za ní stavit v knihovně. Ale představa, že by tam seděla nad knihami a náhle by se objevil on...

Ustoupila o krok dozadu, ale nedokázala se přinutit k odchodu. Za ním viděla, jak technici odnášejí něco zakryté černou plachtou. Příliš malé na tělo. Důkazní materiál?

"Počkejte," vyhrkla najednou. "Ten symbol... není dokončený. Vidíte? Kruhy jsou přerušené ve spodní části. Oba - centrální i vnější." Přimhouřila oči, studovala znak pozorněji. "A ty paprsky... je jich jen sedm dokončených. Osmý je jen naznačený. V magii chaosu to znamená, že rituál není u konce."

Podívala se mu přímo do očí, v jejím pohledu byl strach smíšený s něčím jako vzrušením. "To znamená, že ať už se tu stalo cokoliv... ještě to neskončilo."

Otočila se a rychle odcházela, než stačil odpovědět, srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, že omdlí. Co to do ní vjelo? Proč mu to řekla?

Za rohem se zastavila a opřela se o zeď. Zavřela oči a snažila se uklidnit dech. V nose měla pořád vůni kávy z jeho kabátu.

Národní knihovna, třetí patro, pozdní odpoledne

"Děláte si ze mě legraci?"

Tereza zvedla hlavu od rozevřené knihy o středověkých rituálech a málem jí vypadlo pero z ruky. Stál tam - přímo mezi regály, tmavá silueta proti světlu z vysokých oken studovny. Vypadal nepatřičně mezi všemi těmi studenty v mikinách, jako stín, který sem nepatří...